Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Patroni ministrantů

Pravidla pro ministranty

Modlitby ministranta

Liturgický slovník

Liturgické barvy

Liturgické knihy

Liturgický rok

Postoje ministranta

Mše svatá

Ministrantské schůzky

 

 PATRONI MINISTRANTŮ

sv. Tarsicius – římský mučedník - III století
sv. Stanislav Kostka - (Polsko) - XVI století
sv. Alois z Gonzagy - (Itálie) - XVI století
sv. Jan Berchmans – (Holandsko) - XVI/XVII století
sv. Dominik Savio – (Itálie) - XIX století

Tarsicius
akolyta, mučedník
narozen: ve 3. století (?) asi v Tarsu (odtud Tarsicius – z Tarsu)
zemřel: ve 3. století (?) v Římě, Itálie

byl Říman, malý chlapec, který žil v době pronásledování prvotní církve. Když byla zajata jedna skupina křesťanů, kněží řešili, jak jim před smrtí donést alespoň sv. přijímání. Bylo jim jasné, že dospělé, kteří by se chovali podezřele, by vojáci prohledávali. Tarsícius, kterému v té době bylo asi 12 let, se nabídl, že svaté přijímání vězněným donese, vycházel z předpokladu, že malý chlapec nebude tak nápadný. Tak opravdu dostal pouzdro s Eucharistií (tzv. „bursu“) a pověsil si jí na krk pod oblečení.
Cestou jej zastavila skupinka vrstevníků, se kterými se znal, ale křesťané to nebyli. Zvali ho, ať si s nimi jde hrát, ale on nechtěl. Chlapci viděli, že pod oblečením něco úzkostlivě skrývá, ihned došli k názoru že je to křesťan a začali ho bít. Seběhli se k tomu další lidé, kteří se k bití nebohého Tarsícia také přidali. Uviděl to římský voják, také tajný křesťan, lidi rozehnal, že prý chlapce předá k potrestání. Místo toho jej zanesl k sobě domů a ošetřoval ho. Tarsícius mu z posledních sil předal bursu a úkol donést sv. přijímání vězněným, poté z bursy obdržel sv. přijímání on sám z rukou vojáka a zemřel. Voják pak dokončil jeho úkol.
 

 

PRAVIDLA PRO MINISTRANTY

1. Na mši svatou přicházíme vždy včas, minimálně 5 minut před jejím začátkem!
2. Kromě neděle a svátků si uděláme na mši čas i ve všední den!
3. Před vstupem do kostela vypneme mobilní telefony a necháme je v sakristii!
4. V kostele (a nejen tam) se chováme slušně!
5. Jakmile vejdeme do sakristie, pozdravíme: „Chvála Kristu."  (případně odpovíme:
„Navěky").
    A samozřejmě nezapomeneme pozdravit Pána Ježíše ve svatostánku (poklekneme
   a požehnáme se svěcenou vodou).
6. Při mši (i přede mší v sakristii) se nebavíme, když mluvíme, tak jen to co je nutné!
7. Dáváme pozor na průběh mše, je-li něco potřeba, jsme vždy po ruce!
8. Aktivně se účastníme mše, odpovídáme, zpíváme a modlíme se s ostatními!
9. U oltáře neběháme ani nepřebíháme ze strany na stranu, nejsme na sportovišti!
10. Ruce máme sepnuty na hrudi (nepodpíráme si pupek a  nehrajeme si s prsty)!
11. Před odchodem se rozloučíme: „S Pánem Bohem." ...a nezapomeneme na Pána
     Ježíše ve Svatostánku  (poklekneme a opět se požehnáme svěcenou vodou).
 
 

MODLITBY MINISTRANTA:

Přede mší sv.
Pane, otevři má ústa, abych Tě důstojně chválil
a očisť mé srdce ode všech nedokonalostí,
abych Ti uctivě sloužil po celou mši svatou
u Tvého oltáře. Amen.

Po mši sv.
Děkuji Ti Pane za všechna dobrodiní,
která jsem dostal při mši svaté, u Tvého oltáře.
Skrze Krista našeho Pána. Amen.


LITURGICKÝ SLOVNIK MINISTRANTA

Akolyta - osoba, která je pověřena pomocí při podávání Eucharistie
Alba - bílé dlouhé roucho, které nosí klerici na talár
Ambon - vyvýšené místo s pultem v chrámech ke čtení biblických textů
Antifona - verš určený ke zpěvu či recitaci
Apsida - půlkruhové zakončení chrámu, obvykle na východ
Aspergil - kropáč ke kropení svěcenou vodou
Baldachýn - látková střecha z hedvábí nebo jiné látky, upevněná nad oltáři. Při církevních procesích se nosí baldachýn držený na čtyřech tyčích nad duchovním nesoucím Nejsvětější Svátost
Biskup - správce diecéze, který má skrze svátost svěcení plnost kněžství
Bílá sobota - den bez bohoslužby, který připomíná den, kdy Ježíš ležel v hrobě
Breviář - (denní modlitba církve) liturgie hodin - závazná modlitba žalmů pro kněze
Bursa - nádobka na přenášení svatého přijímání pod způsobou chleba nemocným
Celebrant - nazývá se kněz nebo biskup, jenž mši sv. slouží
Ceremoniář - osoba, která řídí liturgii a ministranty
Ceroferář - ministrant, který nese svíci
Cingulum - pás či provaz, který se užívá kolem alby, hábitu či kleriky
Ciborium - nádoba pro uchovávání svatého přijímání pod způsobou chleba
Cruciferář - ministrant, který nese procesní kříž
Evangelium - radostná zpráva o vykoupení Ježíšem Kristem
Kadidelnice - nádoba na řetízcích se žhavými uhlíky ke spalování kadidla
Kalich - zlacená nádoba na víno ke konsekraci
Komentátor - osoba, která vysvětluje a uvádí do obřadů
Konvičky - liturgické nádobí na vodu a víno k obětnímu průvodu
Korporál - lněné plátno v podobě čtverce, na nějž se klade Nejsvětější Svátost
Křtitelnice - nádoba ve farním kostele pro uchování křestní vody
Lavabo - bílý ručníček na utírání při umývání rukou kněze. Dává se většinou na konvičky
Lekcionář - bohoslužebná kniha se čteními / lekcemi pro mši a obřady
Lektor - osoba, která je pověřena službou předčítání Božího Slova
Librista (misalista) - ministrant, který má na starosti mešní knihu
Loďka - nádobka na kadidlo nazývaná tak pro svůj tvar
Ministrant - pomocník při liturgických obřadech
Misál - kniha pro slavení mše svaté, která obsahuje pravidelné a proměnné modlitby
Monstrance - krásná pozlacená schránka na velkou proměněnou hostii. Používá se k vystavování a k žehnání Nejsvětější svátostí
Navikulář -  ministrant, který má na starosti loďku s kadidlem
Obětní miska  - miska, ve které se proměňují hostie
Orace - hlasitá modlitba kněze předsedajícího shromáždění
Ornát - je liturgické roucho užívané u kněží v římskokatolické církvi. Je to látkové svrchní roucho, které celebrant mešní liturgie klade na albu se štólou
Pala - lněný čtvercový tácek pro zakrytí kalichu a případně misky
Paškál - velikonoční svíce jako symbol vzkříšeného Krista
Paténa - tácek či miska na Hostie
Presbytář - chrámový prostor vyhrazený kněžím, např. kolem hlavního oltáře
Purifikatorium - bílý obdélníkový kus látky, kterým se čistí obětní miska, kalich, paténa
Pyxida - schránka, ve které se uchovává velká proměněná hostie do monstrance
Relikvie - ostatky mučedníků a svatých anebo věci spjaté s jejich životem
Relikviář - schránka ze vzácných materiálů pro uchování ostatků svatých
Sedes - sedadlo kněze, odkud předsedá bohoslužebnému shromáždění
Svatý týden - velikonoční období vrcholící nedělí zmrtvýchvstání
Tabernaculum (svatostánek) - místo pro uchovávání Eucharistie
Turiferář - ministrant, který má na starosti kadidelnici
Velum - pokrývka užívaná při žehnání monstrancí s Nejsvětější svátostí
Zelený čtvrtek - den, kdy se připomíná Kristova poslední večeře s apoštoly

 

 LITURGICKÉ  BARVY:

Už v nejranějších kulturách dostaly barvy pevnou náboženskou symboliku, např. u Egypťanů a Židů. Od 12. - 13. stol. byly v katolické církvi stanoveny barvy pro liturgická období, např. bílá barva pro Velikonoce, červená Svatodušní svátky, fialová pro advent a postní období atd.

Bílá je barvou světla, a proto je obrazem Krista, který je světlem světa. Používá se o všech svátcích Páně, pokud nepřipomínají umučení. Bílá také symbolizuje nevinnost a čistotu, a je tudíž používána o svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov, kteří netrpěli mučednickou smrtí, a používá se i při pohřbu dětí. Dalším významem bílé barvy je radost, a používá se tedy při všech radostných příležitostech, v průvodech a při udílení svátostí, vyjma svátostí smíření a pomazání nemocných. Je vlastní Velikonočnímu období, Narození Páně. Navíc ještě Jana Křtitele (24.6.), katedry svatého Petra a obrácení svatého Pavla.

Červená připomíná utrpení a oheň. Proto se používá na Květnou neděli, Velký pátek, o Seslání Ducha svatého, při slavení utrpení Páně, apoštolů, evangelistů a mučedníků.

Zelená je barvou naděje, neboť evokuje pohled na zelené osení slibující bohatou úrodu. Symbolizuje také Kristovo zmrtvýchvstání a používá se v liturgickém mezidobí.

Fialová barva připomíná barvu popela a znamená pokání a kajícnost. Přísluší Adventní a Postní době, dále i mším za zemřelé (všech věrných zesnulých) a smírným obřadům.

Černá značí smutek a smrt. Používá se na pohřbech.

Růžová - radostná, zase podle zvyklostí, je vhodná pro III. adventní neděli (začíná "Radujte se") a IV. neděli postní doby ("Vesel se").

Žlutá barva důstojnosti, slavnostnosti, proto se používá při velkých slavnostech.

Modrá - je také barvou čistoty a nevinnosti, užívanou o svátcích Panny Marie.