Svátost smíření

Svátost smíření

Tato svátost uděluje smíření s P. Bohem a tedy odpuštění hříchů, smíření s církví, znovunabytí stavu milosti – milost posvěcující, pokoj, klid svědomí, útěchu, vzrůst duchovní síly.

Je nutno individuální úplné vyznání hříchů a idividuální rozhřešení. P. Ježíš ustanovil tuto svátost k obrácení pokřtěných, kteří se hříchem od něho vzdálili.

Slouží k odpuštění hříchů těm, kdo byli v katolické církvi pokřtěni, litují svých hříchů, nesetrvávají v situaci, která je nedovolená /např. neplatné manželství/ a mají touhu po zlepšení.

Svátost smíření se doporučuje přijímat pravidelně měsíčně, i když každý katolík by se měl vyzpovídat alespoň jednou za rok a kromě toho vždy, když se těžce proviní. Svátost smíření je ovšem užitečná i tehdy, když člověk nemá na svědomí těžké hříchy.

Svátost smíření má tyto části:

• Lítost. Ta předpokládá, že si křesťan uvědomí své hříchy. Proto lítosti předchází sebepoznání - zpytování svědomí: uvědomuji si jak mám žít a jednat jako Kristův učedník, v čem jsem to neudělal, jak to napravím. Lítost není záležitost hlavně citu. Lítostí uznávám svou vinu, prožívám zahanbení a zármutek nad hříchy. V ní roste touha po opětovném, plnějším společenství s Bohem a církví. Na lítosti srdce závisí pravdivost pokání. S lítostí souvisí předsevzetí: promýšlím a stanovím si nejen, jak se budu hříchu bránit, vyhýbat se příležitosti k němu, přemáhat špatné návyky, ale hlavně co a jak budu dělat s Kristem dobře.
• Vyznání (zpověď). Vyznávám své hříchy knězi. Je nutné vyznat se ze všech těžkých hříchů, uvést jejich počet a závažné okolnosti. Pro duchovní růst, nitěrnější připodobňování se Kristu je velmi dobré vyznávat se i z hříchů lehkých. Kněží jsou vázani neobyčejně přísnou povinností mlčet o vyznání kajícníků.
• Kající skutek (zadostiučinění). Především musím v mezích možností napravit škody, které jsem způsobil. Mimoto po zpovědi vykonám uložený i dobrovolný kající skutek, který mě přivádí blíž k Bohu.
• Rozhřešení. Kněz prohlašuje, že jeho službou Bůh odpouští kajícníkovi hříchy. Je to vrchol, dokonání svátosti smíření.

Rozhřešení udílí platně vysvěcený kněz, biskup, který jménem a v osobě Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění: „Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého“

K dosažení rozhřešení je třeba od kajícníka pečlivé zpytování svědomí, lítost /jestliže je dokonalá, vychází z lásky k P. Bohu/, předsevzetí /dám si konkrétní, jasné a splnitelné předsevzetí, v čem se chci do další zpovědi polepšit. Kdybych se nechtěl změnit, je zpověď neplatná a svatokrádežná = další těžký hřích/. Vyznání – jsme povinni vyznat všechny těžké hříchy, po křtu dosud nejmenované při zpovědi, kterých jsme si po pečlivém zpytování svědomi vědomi, jejich počet – nevím -li, pak alespoň obecně, a okolnosti, které mají vliv na druh skutku /nestačí tedy říct např. „uhodil jsem“, protože je rozdíl uhodit rodiče, nebo sourozence./ Církev velmi doporučuje i vyznání všedních, lehkých hříchů kvůli vychování správného svědomí, boji proti špatným náklonostem. Pokání /zadostiučinění/ - nejen, že musím napravit spáchaný hřích /ukradené věci vrátit, nebo nahradit, očistit pověst pomluveného …./, ale také vykonat něco navíc, k napravení vin – zadostiučinit své hříchy – pokání uděluje zpovědník /může jím být modlitba, nějaký skutek milosrdenství, služba./ Pokání máme splnit co nejdříve, kdybych zapomněl, řešit to s knězem – sám si nemohu uložit jiné pokání.

Jsme povinni alespoň jedenkrát za rok přistoupit k svátosti smíření.

Doporučuje se však mnohem častěji, aby člověk v tomto hříchu nežil, nedával šanci ďáblu. K svatému přijímání nemohu přistoupit v těžkém hříchu.

Zpovědní tajemství je absolutně neporušitelné. Zpovědník nesmí ani slovy ani jiným  způsobem – a to z jakéhokoli důvodu – na kajícníka nic prozradit.

Individuální a úplná zpověď s následujícím rozhřešením je jediným řádným prostředkem smíření s P. Bohem a církví.

Svátost smíření je možné přijmout zpravidla půl hodiny přede mší svatou.